místo na Blog.cz

Vyhraj u nás! SMS soutěž o zajímavé ceny - notebook, iphone, zájezdy, mobily, ipad, peníze a další. SMS soutěže se můžete zúčastnit hned.

Vyhraj u nás! SMS soutěž o zajímavé ceny - notebook, iphone, zájezdy, mobily, ipad, peníze a další. SMS soutěže se můžete zúčastnit hned.

Ať si budeme říkat, co si budeme říkat, zvykli jsme si brát své okolní dění osobně, což rozhodně není dobře. Často se nám dostává pocitu, že za všechny pohromy kolem nás můžeme jen my (že náš kamarád je nešťastný, že rodičům není nejlíp). To nám ničí jak radost ze života a svobodného bytí, tak to spouští jen další řetězec negativního ovzduší, pochyb, strachu a starostí. Ač se to může zdát paradoxní, někteří z nás si na tom dokázali vypěstovat i závislost. Ano, závislost. Má ale cenu být závislí na okolním děním, jež nemáme pod svou kontrolou? Je to moudrá volba?

Vztahovačnost, braní si věcí osobně, a z toho pramenící budování osobní důležitosti. Tento pojem si velice dobře zapamatujte, je to totiž pojem způsobující naše věčné čekání na pochvaly, povýšení atp. Právě kvůli tomuto dvousloví máme neustálou potřebu slyšet potvrzení nás samotných od svého okolí, proč? Jelikož jsme si na to zvykli ve svém dětství. Tehdy jsme byli plně závislí na všech pochvalách a výtkách, neměli jsme moc si to nebrat osobně. Nyní už ale dětmi nejsme, nemusíme se řídit ostrými výtkami našich kolegů nebo povzbuzujícími slovy našich přátel - můžeme, ale nemusíme!

Jelikož jak se snažíme růst, máme neustálé nutkání přijímat, řešit a omlouvat události i za ostatní. Máme tak pocit, že naše důležitost roste...

K tomuto tématu nemá co říct pouze druhá toltécká dohoda, nabádají nás k ní i ostatní velcí duchovní učitelé. Vzpomeňme například na Stephena Coveyho, který pojednává o proaktivitě. Jak tento pojem nejlépe vysvětlit? Nejlépe na příkladu reaktivity, je to totiž její protiklad. Reaktivní lidé jsou ti, jejichž fyzický i psychický stav nejen ovlivňují, ale přímo vytvářejí vnější okolnosti, názory ostatních a další věci, nad kterými nemají ani pramalou kontrolu. Takovému člověku stačí, aby ráno vyšel do deštivého dne a následujících patnáct hodin (do konce dne) je naprosto otrávený a protivný, nedá se s ním vůbec vydržet a - jak jsme řešili v předchozím článku - přenáší svou negativní náladu na druhé, jelikož trápení má rádo společnost.

Jaký ale máme my vliv na počasí druhého dne...? Jak můžeme ovlivnit, zda nás ráno někdo neprobudí hlasitou hudbou nebo startováním automobilu? Jak zapříčinit, aby všichni v našem okolí měli dobrou náladu? To není v našich silách, my s tím nic neuděláme, proč to tedy řešit? Proč si to brát osobně, že za to všechno můžeme my a nechat se tím otrávit také? Řešme a nechme se tedy ovlivnit pouze věcmi, nad kterými máme plnou kontrolu. Neboli buďme proaktivní.

Dokud budeme mít potřebu nechávat se neustále chválit, budeme závislí například na povýšení a podobně, nikdy se nám nepodaří shodit ze sebe ta břemena a řetězy osobní důležitosti v očích druhých a nedokážeme se plně osvobodit. To proto, že bude stačit, aby nás vedoucí, šéf, profesor nebo známý pohanil a my okamžitě ztrácíme pevnou půdu pod nohama - klesá naše pomyslná osobní důležitost. My ale nevíme, co se děje! Vše bylo v pořádku a nevíme, proč se náhle cítíme tak mizerně? Protože to bereme osobně a naši důležitost nám dodává okolí! Jsme jako loutka, která cítí to, co si ostatní přejí, aby cítila!

Dotkli jsme se již opět tématu používání slov, tentokrát ve vztahu k jejich přijímání. A jak se ptá sám Jack Canfield při svých seminářích: "Paní, vy, co kdybych vám řekl, že za svých 30 let vedení seminářů, jsem nepotkal tak hloupou ženu, jako jste vy?" Touto otázkou právě testuje míru naší vztahovačnosti. Schválně: Jak byste se cítili vy, kdyby vám tuto (klidně smyšlenou) větu sdělil sám Jack...?

Můžeme se urazit, naštvat, nenávidět ho, odpustit mu, nechat to být - je to na nás. Ta věta vychází z jeho světa, z jeho pohledu na svět - ze světa, kterému my nerozumíme. To, co nám druhý říká, není vůbec podstatné. Nejvíce záleží na našem vnitřním monologu. Pokud se na chvíli poslechneme, objevíme, proč žijeme tak, jak žijeme. Pouze to, jak o sobě uvažujeme, je podstatné a formuje to naší osobnost, nikdo nebo nic jiného! Jsme k sobě kritičtí? Co nás napadne při první stížnosti? Jaké máme sebevědomí? Necháme sebou manipulovat?

Nebo také, jistě to znáte: "To jsi mě teda ale pěkně naštval!" Vystihující to věta. Avšak zároveň nepromyšlená a zbavující naštvanou osobu své vlastní odpovědnosti... Jelikož kdo je naštvaný? On. Kdo se tedy musel naštvat? On. Máme v moci ho naštvat my? Podívejte se o odstavec výš... My jsme mu dali maximálně podnět, nic víc v naší moci není! Dotyčný měl na výběr, že se buď naštve, nebo nenaštve, avšak toto rozhodování dělá on sám, nikdo jiný! Vidíte v tom tu nesmyslnost...?

Co s tím tedy dělat? Každý z nás se s podobným problémem ve větší či menší míře střetává a komplikuje si tak každodenní život. Stejně jako v případě strachu, kterého se nemůžeme zbavit, i vztahovačnost musíme v naší hlavě ovládnout. Pokud ji přijmeme jako součást vlastního já, ztratíme vůli ke snaze o zlepšení. Ještě horší možností je pokus ji potlačit a zabránit tak vnějším projevům. Správná cesta vede daleko hlouběji. Skutečný "pevný bod" našeho života nevznikne pouhým rozhodnutím. Vychází opět z vlastního charakteru, který je třeba nepřetržitě pěstovat. Až ve chvílích, kdy se nikdo nedívá a chováme se stejně "správně" (šlechetně, zodpovědně a velkoryse) jako na veřejnosti, teprve tehdy vznikají pevné základy naší vnitřní sebedůvěry.

Vědomí vlastní hodnoty, kladů a schopností vytváří štít a pokud je dost silný, vnější podněty, které není v naší moci ovlivňovat, se nedostanou k citlivému jádru naší duše. Tato neviditelná ochrana dokáže zajistit cíl, k němuž mnozí celý život (a dost často marně) směřují. Klid, pokoj a mír v duši.

Dohoda, jež sám se sebou na příštích sedm dní uzavírám: Nikdy víc si nebudu brát nic osobně, nic! Řekne-li někdo urážlivé slovo mířené na mne, tak si uvědomím, že to slovo se přece netýká mne, týká se pouze jeho. Je to přece jeho slovo, ne naše! A nebudu na toto slovo reagovat, jelikož již nemám potřebu za všech okolností mít pravdu a potvrzovat svou osobní důležitost. Tímto postupem se naprosto osvobodím od okolního dění a naleznu nezlomnou vnitřní rovnováhu a klid duše.

Máte-li zájem toto téma studovat ještě více do hloubky, máte možnost zakoupit si knihu Čtyři dohody nebo Pátá dohoda

Slova jsou prostředkem, díky kterému jsme schopní jednoduchým způsobem sdělovat všem okolo, jak se fyzicky i psychicky cítíme. Komunikace je díky slovům tak jednoduchá a naprosto jasná, že velice často zapomínáme, co druhým doopravdy sdělujeme a přecházíme k automatismům. Často nehovoříme jako uvědomělé dospělé osobnosti, pouze hovoříme a  negativní energie vyřčených slov (o které často ani nevíme) nás pouze brzdí. Za to mohou tyto automatismy!

Často říkáme a reagujeme na situace ne v současnosti, ale podle naučených vzorců a neuvědomujeme si, co skutečně sdělujeme. Máme k jistým situacím zafixovanou danou frázi, která ovšem ve skutečnosti pro druhého znamená něco dramaticky rozdílného než pro nás. Začalo to již v mládí, byli jsme dětmi a zde byly zapuštěny první kořínky tohoto neduhu. A máme to zažité dodnes! Schválně: Kolikrát si přejete, aby někdo odešel a namísto toho, abychom mu čistě a jasně sdělili: "Odejdi, prosím", na něj vytasíme svůj kouzelnický slang a vpálíme mu přímo do obličeje větu: "Zmiz"? To není míření přesně, je to zažitý vzor, který sdělujeme bezmyšlenkovitě s tím, že je to naprosto v pořádku! Je...? Co si pod tím má daný člověk představit? Schválně zapátrejme do své minulosti, nejpoctivěji a nejupřímněji, jak umíme, a odhalme tyto automatismy. Pokud to neuděláme, nikdy se jich nemáme šanci zbavit!

Další veledůležitou poznámkou je to, že pokud slovem nemíříme přesně, hřešíme jím. Pokud slovem hřešíme, odmítáme pravdu, a tím odmítáme sami sebe. "Sebeodmítání je největším hříchem, který můžeme spáchat," píše doslova autor Don Miguel Ruiz. Lidé, jež svým slovem nedokáží zacílit přesně, povětšinou vůbec nevědí, co činí. Používají tuto černou magii slov i na ty, které z celého srdce nejvíce milují. Pravděpodobně neznají první toltéckou dohodu, musíme jim to tedy prominout a odpustit. Oni nevědí, co činí!

Pamatujme: Prominout a odpustit dokáží pouze silní lidé, slabí toho jednoduše nejsou schopni!

Jak čas plynul a lidé si nebyli vědomi energie zapouzdřené ve svých slovech, vyvinula se nejhorší ze všech podob nemíření slovy přesně. Říkáme jí pomluva. Je to logické, jelikož když jsme byli v nejvnímavějším věku, ve svém útlém mládí, neustále jsme absorbovali soudy od těch, na kterých jsme byli závislí. Třeba jsme jim plně neporozuměli, avšak už v tu dobu jsme si začali ve své bystré mladé mysli formovat dohodu, že pomlouvat druhé v jejich nepřítomnosti je v naprostém pořádku. Paradoxem je, že tyto pomluvy byli mířeny i na lidi, které dotyčný třeba ani neznal (pouze o nich někde třeba zaslechl), byl to pouze emocionální jed, kterého se daná osoba nějakým způsobem potřebovala zbavit. A tak se pomlouvání stalo ve společnosti hlavní formou komunikace. Trápení má totiž rádo společnost. Nás těší, když víme, že se netrápíme pouze my - hrozivé, avšak skutečné!

Míru čistoty svého slova můžeme měřit úrovní své sebelásky. Pokud slovem míříme přesně, cítíme se dobře, jsme klidní a šťastní.

Ale na co vlastně pomluvy útočí? Čemu hlavně škodí? Problémem je, že míří na místo ze všech nejkřehčí. Do místa, které je nezbytné pro skutečné přátelství, lásku a životní štěstí. Jen máloco se dá zničit tak snadno a lehce jako vzájemná důvěra dvou lidí. Tolik času, energie a činů stojí za jejím vytvořením a přesto stačí několik neuvážených a špatně mířených slov a pomyslný dům z karet se v okamžiku bortí.

V dnešní společnosti se stalo navazování přátelství v podstatě sportem. Mnozí se předhánějí v počtech kolik lidí znají a kolik lidí zná je, ve snaze vyjádřit povrchní hloubku a rozměr svého společenského života. Mluví se hodně, rychle a téměř bez přemýšlení. Naučené komunikační vzorce nám dovolují myslet na úplně jiné věci a přitom bez problémů udržovat běžnou konverzaci. Málokdo skutečně naslouchá druhému, když mluví o sobě samém, na co ale většina lidí zbystří, je událost nebo problém týkající se někoho jiného. Vypravěč má příjemný pocit, že dokázal vzbudit zájem posluchače, a díky poodhaleným tajemstvím získává jeho důvěru a sympatie. Je tomu tak doopravdy? Zamysleme se. Pokud mluvíme špatně o někom v jeho nepřítomnosti, skutečně se dostaví falešný pocit důležitosti. U druhého člověka však naopak vyvoláváme dojem, že s někým jiným budeme v jeho nepřítomnosti mluvit podobně špatně zas o něm samotném. Ničíme tak vlastní integritu, důvěryhodnost a o nějakém rozvoji pevného vztahu nemůže být vůbec řeč.

Naproti tomu lidé, kteří se zastanou druhého v jeho nepřítomnosti (a to není myšleno tak, že budou obhajovat jeho případnou chybu nebo zaváhání, pouze se pokusí najít důvody jeho jednání, okolnosti, které jej k němu mohly vést a poukáží na možnost, že se věci mohly stát také jinak, než si myslíme), lidé, kteří mluví vždy věcně a čestně (a to i - a především - o nepříjemných věcech) ve chvílích, kdy ostatní ve snaze vyhnout se konfliktu raději mlčí, pouze tito lidé zaslouženě získávají skutečný respekt. Budou to oni, na koho se ostatní obrátí v případě problémů, kdy bude potřeba jednat za všechny jako za celek. Jim svěří své jméno, pověst a budou připraveni nést následky jednání těchto lidí bez ohledu na výsledek. Věří jim. A to nejen díky slovům, která pronáší, ale především díky myšlenkám, jež za těmito slovy stojí.

Slova jsou naše zbraně a se zbraněmi je třeba se naučit dokonale zacházet, jinak ohrožujeme především ty, které chceme ochránit nejvíce. S čistým slovem překročíme pocit strachu a budeme žít jiným životem.

Dohoda, jež sám se sebou uzavírám v první den Měsíce velkých změn: Já svým slovem budu mířit přesně, za všech okolností. Budu vždy mluvit pravdu! Nebudu se bát doopravdy pochválit sám sebe, ani druhého, pokud si to zaslouží. Dále opustím staré automatické vzory a budu vždy plně soustředěn na současnou konverzaci. Pokud budu nucen mluvit o někom nepřítomném, budu hovořit tak, jako kdybych to říkal přímo jemu samému. Poruším-li tuto dohodu, nepotrestám se, pouze si chybu uvědomím a poučím se z ní. Tím dosáhnu takové čistoty slov, že začnu být skálopevnou oporou pro celé své okolí.

Tato dohoda je úplným základem. Její zvládnutí není jednoduché, ale díky tréninku není ani nemožné! Naložte s touto dohodou dle svého uvážení, čtěte článek často, zapište si závěrečný výrok a několikrát denně si ho předčítejte, dělejte jak myslíte. Jedno víme jistě: Začneme-li dodržovat tuto dohodu, v našem životě nezůstane kámen na kameni...

Máte-li zájem toto téma studovat ještě více do hloubky, máte možnost zakoupit si knihu Čtyři dohody nebo Pátá dohoda.

Muži, kteří si dělají starosti se svými výkony v posteli, se nemusí zbytečně stresovat. Vášnivý a uspokojující sex není pro ženy v partnerském vztahu to nejdůležitější a jeho absence zpravidla není důvodem k rozchodu. Ženy mnohem pravděpodobněji ukončí vztah, v němž chybí něha.

Mnozí muži se v posteli snaží ohromit partnerku svými výkony. O co ženy ale doopravdy stojí, je něha a emocionální spojení.

Pokud muž partnerku citově zanedbává, je mnohem pravděpodobnější, že jej žena opustí, než když ji nedokáže uspokojit po sexuální stránce. Vyplývá to z nového průzkumu, který zveřejnil server Daily Mail.

Téměř polovina respondentek uvádí, že emocionální porozumění a intimita jsou pro ně ve vztahu ze všeho nejdůležitější. Sex mají v žebříčku vztahových priorit na prvním místě pouhá dvě procenta žen!

Nedostatek emocionální podpory jako nejpravděpodobnější důvod k rozchodu uvádí celých 38 procent dotázaných žen, zatímco kvůli neuspokojivému sexu by vztah ukončily jen dvě ze sta.

"Dnešní mladá žena je osvěžujícím modelem moderní tradicionalistky, zastávající nezávislost i rovnost, ovšem v kombinaci s nekonečně lidskou a letitou potřebou lásky a oddanosti," tvrdí psycholožka Sally Bramptonová.

"Pětaosmdesát procent žen rozumově chápe, že ve vztazích něco jako 'dokonalé' neexistuje. Nicméně dnešní ženy jsou mnohem citlivější než jejich předchůdkyně před 25 lety, emocionální podpora je pro ně tedy mnohem důležitější."

Pro muže je sex důležitější

Muži to ovšem mají ve vztahu jinak. Sex pro ně ve společném soužití hraje mnohem důležitější roli a obecně mu přisuzují vyšší příčky než ženy. A tak zatímco ženy spíše než sexuální výkon ocení kvalitní konverzaci nebo to, že se s partnerem prostě dobře baví, muži dávají přednost fyzickému potěšení.

Výzkum by podle odborníků měl být ostrým varováním pro všechny muže, kteří nechali něhu a intimitu ze vztahu vyšumět.

Ženy očekávají v podstatě stále to stejné

Průzkum časopisu Elle mimo jiné ukázal, že se ženy cítí být ve vztahu více ohroženy kvůli moderním technologiím. SMS flirtování a online sex shledávají jako více nebezpečné než potenciální setkání partnera s cizí ženou tváří v tvář.

"Internet vztahy rozhodně velmi změnil," tvrdí Bramptonová. "Nicméně i ve velmi moderním kontextu zůstávají ženy tradicionalistkami co se týče norem chování, jež od partnera očekávají."

Z dalšího průzkumu z počátku roku vyplývá, že čtyři z deseti dospělých uvažovali o opuštění partnera, přičemž každý desátý proto, že své polovičce již nedůvěřuje.

Myslivci se na mě domluvili a zůstal jsem proti nim sám, chtějí mě zastřelit. Pochopil jsem to, když jsem je několikrát přistihl při pytlačení. Kocprdi a Jiříček i hospodář Kocourkovského sdružení Honza Prase, střílejí srnčí, zaječí, divočáky, veškeré dravce v jakoukoliv roční dobu a v jakémkoliv množství, hlavně aby měli maso. Ostatní ve sdružení se jich bojí a oni jsou navzájem spojeni příbuzenskými svazky, takže i když se naoko jako pohádají nikdy na sebe nic neřeknou. Není pro mě problém najít po čichu zahrabané vnitřnosti nebo "na měkko" střeleného a nedohledaného srnce v době hájení.
Doprovázel jsem svého pána za koněm a dobře jsem viděl "Jiříčka," protekčního vnoučka, že míří kulovnicí směrem na mě ale srnčí ani divočáka jsem u sebe necítil. Tak mi to došlo! Tentokrát mám být úlovkem a terčem já! Stačil jsem uskočit jak jsem viděl, že zmáčknul kohoutek, hned se ozvala rána. Pán na koni slyšel ránu a myslel, že jsme mu vyhnali divočáka.
Večer šel schválně na pivo aby se dozvěděl co "Jiřula" ulovil." Tak co vyhnali jsme ti divočáka? Strefil jsi ho? "Když já jsem strejko nestřílel po divočákovi ale po Bobíkovi." Cože ty jsi střílel po Bobíkovi, je to vůbec možný?" Když oni se vám to ostatní bojejí říct, že na něj mají spadýno, tak já vám to říkám, ale já jsem střílel vedle, jen abych ho vystrašil."
Bobík to měl hodně těžký, měl proti sobě neuvěřitelnou přesilu a sám se nemohl bránit, jenom bystrými smysly a svou chytrostí, aby se při hrozícím nebezpečí včas schoval před smrtící ranou. Když jsme šli přírodou nebo na koni byl mi vždy nablízku, ale osudnou mu mohla být jeho sexuální touha. Já osobně jako jeho pán se mu moc nedivím, sám vím u sebe co to je za sílu a navíc u takového psa, který by byl zaručeně v divočině vůdcem smečky příroda vyžaduje, aby předával své geny a vyhledával říjící se feny za každých okolností. V hospodářském stavení těžko v každém okamžiku dodržíte uzavřenost proti úniku, ale ani se nemuselo, nic se nedělo dokud nepřišla ta doba, den D. Bobík přišel vždy v pravý čas ani brzy ani pozdě a pak jako by měl křídla, dvoumetrové ploty či vrata pro něj nic neznamenaly, všude se dostal. A dokázal po "aktu" i odejít stejným způsobem odejít, takže majitelé fen ani někdy nevěděli, že budou mít štěňátka. Neměl jsem mu za zlé jeho vášeň a že v té době i povinnost přiběhnout na písknutí byla značně omezená ale měl jsem o něj opravdu strach, že ho Kocourkovští dostanou.
Jednou jsem v našem lese těžil dřevo a velice mě zaujalo chování Bobíka. Viděl jsem jak starší z Kocprdů sestupuje z protější stráně směrem ke mně, kulovnici na rameni a jak Bobík, který byl tak na půl cesty mezi mnou a jím okamžitě zaujal neviditelnou pozici v mezi v trnkovém keři a sledoval bedlivě Kocprdu kam jde. Až teprve když Kocprda stál u mě a začal vykládal ty svoje nesmysly, přiběhl k nám. Z toho musím usoudit, že s ním má nějaké zkušenosti.

Cezar byl na hlavní zkoušky připraven. Ale ukázalo se,že komise v tomto roce změnila pro labradory zkušební řád a tak jsme dělali disciplíny, které jsme se vůbec neučili.
A možná to bylo dobře, neměli jsme čas na trému a jen jsme přemýšleli jak to ti rozhodčí myslí a Cézar neměl příležitost vymýšlet variace na zadané úlohy, když je dělal prvně, protože při jeho rozvinuté fantazii jsem si nikdy nebyl jistý, jestli v ten nejnevhodnější okamžik nevymyslí pro svou zábavu nějakou taškařici. Bod po bodu jsme procházeli zkouškou až jsme absolvovali celé podzimní zkoušky, ne sice jako absolutní vítězové, ale v tom nejlepším hodnocení. A to ještě jedna příhoda umožnila Cezarovi vyniknout. V disciplíně odhozený bažant do podrostu, kde ho má zkoušený pes čichem vyhledat a poté aportovat pánovi, se jedné přetrénované feně nepodařilo úkol splnit v časovém limitu a byla následně vyloučena. Jenomže ani rozhodčí už nevěděli, kde ten bažant je, pak už hledali všichni i s ostatními trénovanými psy a nenajít a nenajít. Vstoupili jsme do prostoru i my s Cezarem a jestli má opravdu tak výborný čich nebo to byla náhoda, zkrátka Cezar ho našel!

Přišel čas podzimních honů a Bobík s Cézarem byli sehraná dvojice. Na první hon ještě mohli jít spolu, ale na další už se opět Bobík dostal do role nechtěného outsidera a kocourkovští mu opět zakázali přístup, byl moc dobrý. Proti Cézarovi nemohli dělat nic. Úředně je lovecky upotřebitelný pes.
Příroda se nenechá dlouho znásilňovat, začal se projevovat vliv moderního zemědělství a počty drobné zvěře se rapidně zmenšily. Koroptví zůstalo pár, bažanti žádní, zajíců trochu, někde už se na honě taky nestřelil žádný. Bývalý kocourkovský hospodář se pomátl, velký komunistický bojovník a estébák, který nenáviděl sedláky a církev a pevně věřil v konečné vítězství komunistického tábora, si to začal dělat dobrý i u toho druhého tábora a postavil pánubohu křížek, místo krista tam dal srnčí parůžek a nápis odpusť nám.
Jestli mu pánbůh odpustil nevím, ale jeho otylé tělo zdevastované vyžírstvím nevydrželo a skonal. Kocourkovští ztratili ideového vůdce. Změní se jejich přístup k přírodě?

"To malé černé štěnátko, co má pár bílých chloupků na hrudi, to mi nech. To si vezmu, až bude čas odstavu", prohlásil náš člověk. "Narodil se jako první", řekla chovatelka. Tolik pospíchal na ten svět za svým pánem, že všechny už v děloze předběhl.

Když jsem byl ještě hodně malý, ale už jsem viděl a bydlel u svého pána, viděl jsem tam obrovská zvířata. Pán na ně vylezl,sedl a vždycky mi někam odjeli a byli pryč. A to mě vždycky trápilo, já bych přece tak chtěl poznat svět! Ale pán vždycky zavřel vrata a: "Bobíku musíš čekat, máš ještě malinké nožičky a hříbata by ti mohly ublížit, pořád vyhazují, mohly by tě kopnout". A tak jsem si to promyslel. Než pán řekne Bobíku, musíš tu zůstat - vyrazím hned jak přiotevře vrata. "Ježíšmarjá, Bobík je tu taky", no teď už se vracet nebudem, tak ať běží s námi, to by se chovatelka divila, nemáš chodit na daleké procházky, než ti zpevní kostra a on tu kličkuje mezi kopyty.. Pán se dnes rozhodl zkusit, jak půjdou mladí koně do vody, já jsem taky ještě "ve vodě" nebyl, sem tam nějakou louž jsem prošel to jo, ale v rybníku ne, vždytˇjsem se narodil v zimě a tedˇje teprve jaro! Přišli jsme k té velké vodě, Kosák se ten rybník jmenoval, pán vjel do vody, ani té staré kobyle se moc nechtělo, tak jí musel trochu pobídnout, voda vystříkla, stáli jsme tam seřazený všichni tři, já Whinnys, Venuška a já. Ty dvě se lekly a pryč, to jste hrdinové?! Já přece svého pána neopustím a hup do vody. Ani jsem tu studenou vodu necítil, jdu, jdu, pak už pod tlapkama nic nebylo a já plavu! Páni to je něco! Ale honem za nimi, koukám jestli si mě pán všimne tak plavu zprava, zleva, my labradoři jsme rození vodaři, tedˇmě pán uviděl a začal se smát, čemu se směje? Pán potom vzpomínal. Chtěl jsem zkusit jak půjdou Venuška s Whinnys do vody, obě byly roční kobylky, jejich mámy už měly zase nová hříbata, tak jsem je bral, když jsem jel na Nanynce (ta zůstala letos jalová) s sebou. Je dobré, když se mladý kůň sám naučí nebát překážek v přírodě a hlavně vstoupit do vody. Vjedu s Nanynkou do rybníka, tak asi deset metrů, ohlídnu se, Whinnys s Venuškou stojí ustrašeně u lesa asi padesát metrů od kraje a kde je Bobík? Nikde ho tam na břehu nevidím, kouknu se dolu pod kobylu a on ji proplouvá pod břichem ,ocasem zkušeně kormidluje jak vydra, tedˇuž plave před námi a jeho oči se ptají přeplaveme celý "Kosák" nebo kam máme namířeno? Zůstává za nim jen olejová stopa, jak mají labradoři mastnou srst. No Bobíku to jsi mě rozesmál, to jsi pašák, to jsem teda nečekal. Někteří psi a mohou to být i labradoři, se celý život bojí hluboké vody a naše konšké slečny, jak vidím, tak taky. Ten den jsme je do vody nedostali a tak jsem zůstal hlavním hrdinou já a od té doby už jsem pána když jel s koňmi doprovázel. A to by jste koukali, to byl svět, to bylo zážitků a všelijakých zvířat po cestě, ale o tom zase až příště.

Někdy se mého pána ptají jak to,že takový velký a silný pes se tak legračně jmenuje? Popravdě řečeno já to taky nechápu. Když si mě od mé mámy bral byl jsem docela malinký a stále jsem se vozil na zadním sedadle, protože mě pán vozil všude s sebou a kyž se ho lidé ptali koho to tam má odpověděl jim: No to je takovej, no Bobík: A já jsem tam černý, stočený při spánku opravdu tak vypadal. až povyroste a bude větší tak mu budeme říkat jinak ale tedˇje to náš Bobíček. Tak až trochu povyroste bude Ben a jestli se z něj stane úspěšný lovec tak Baghira, tak se jmenoval černý pardál, nejlepší lovec džungle, podle slavné knihy Kniha Džunglí a pak, když zestárne tak třeba Balú (to byl ten starý poloslepý medvěd, učitel Mauglího). Já už jsem dávno nejúspěšnější lovec v kraji, až mi to závistiví myslivci nepřejou a pořád jsem Bobík.

Bylo mi 8 měsíců a šel jsem s pánem na první hon, v tomhle věku ještě ani ostatní papíroví psi nemohou jít na zkoušky, natož na hon ale já žádné papíry nemám tak si s tím hlavu nelámu, půjdu a uvidím,hlavně,že mě vezmou. Byl to hon na kačeny,myslivci si stoupnou kolem rybníka kačeny vyletí a bác,bác, to je ran,když se strefí padnou na vodu nebo do rákosí a my" lovečtí psi" máme za úkol pro ně doplavat a donést nebo,což je těžší, v hustém rákosí je najít a donést neboli aportovat pánovi.Projevil se ve mně pravý labrador, století dobré nefalšované krve plemene,které vždy bylo nejlepší pro práci ve vodě.Tedˇse koukejte vy ohaři s rodokmenem na malého černého labradora Bobíka!Nikdo mě to neučil, vidím uprostřed rybníka asi 80 m dva malé bochánky, střelené kačeny plovoucí po vodě,pán si mě tam ani netroufá poslat v klidu vstoupím do vody namířím si to rovnou k nim, aportuji jednu a pak i tu druhou.Nic není jednoduššího pro správného labradora. To není možný co jsme se namohli než jsme to ty naše psy naučili a někteří ani tedˇnechtějí z vody aportovat a tohle štěně to umí samo od sebe!A byla to pravda.Pán říkal:" nebudu ho do něčeho nutit, však on až na honě uvidí ostatní psy,sám pochopí co má dělat"A to ještě nic nebylo.Když střelba skončila,vylovily se všechny kačeny z vody,trávy i rákosí kam pustili jen ty nejzkušenější ohaře myslivci usedli kolem ohně a začali hodovat. Já na hodování nejsem, pánovi taky byla dlouhá chvíle šli jsme prohledat ještě jednou rákosí a traviny na přítoku.A ejhle co to cítí můj nos?Tohle je přeci pach kačeny a taky že jo v trávě stočená,že nebyla vidět a už ji nesu pánovi,jdeme dál a tady druhá a tak jsem všem ukázal jak se správně dohledává.Měl jsem obrovskou radost a viděl jsem,že pán je na mě taky pyšný ale v hlavách některých myslivců se začínala rodit závist spojená s nenávistí.

Uplynulo něco času a byli jsme zase na lovu kačen. Myslivci byli celkem úspěšní rozdělili si ulovené kusy a šli domů. My to máme s pánem domů zase zpátky kolem rybníka a to už se těším, protože mě dá pán zase na volno a já si zase mohu v klidu všechno pročmuchat a ono je to zase jinak. Žádný hloupý pes kolem vás nelítá, nikdo nepřekáží, všelijaké rozvířené vůně, páni řídkozoru do 5.5.2009 tají pachy, tak se uklidňují a tak my labradoři co to umíme, můžeme přesněji určit druh i místo pachu z kterého vychází. No a tak jsem ji našel, musela to být nějaká chytrá kačena, protože vůbec nebyla na vodě ani při břehu, ale přečkávala celý hon vedle rybníka v trávě. Dodneška to nechápu, každý myslivec se pyšní, když jde domu s úlovkem a téhle dal pán svobodu. "Tak si představ toho našeho Bobíka" povídá pán naší paničce, jak jsme přišli domu. "Krásně mi přinese kačenu, ta hlavu dolu ani se nehne, samozřejmě si myslím, že je mrtvá, jen to jasné oko se mi nezdálo, no ale co Bobíku v rámci výcviku aportu rozmáchnu se a hodím kačenu do rybníka no, a ta zamávala křídly a ulítla, jenom vidím, jak se na mě Bobík divně dívá a tak mi došlo, že on to věděl, že jí nic není. Pán je pán a mě kritika nepřísluší, asi to byla nějaká jeho známá, ostatně domácí kačeny na dvoře taky nelovím, ale ochraňuji od všeho zlého.

Začíná se druhý rok mého života, je znovu jaro, kobyly čekají hříbata a tak máme čas na dlouhé procházky, kdy chodíme jenom já a pán probouzející se přírodou. Přišli jsme k rybníku, který zrovna lovili rybáři, bylo poledne,odjeli na oběd. Rybník byl téměř vypuštěný, jenom u čepu bylo asi metr vody, tam jsem musel trochu plavat. Protože všichni odjeli, byli jsme s pánem u rybníka úplně sami. Všiml jsem si, že v té vodě je nějak živo, voda se vlnila a čeřila jako by se tam potápěla stovka kačen, ale tohle nebyly kačeny, ty už jsem dobře znal a vím, že i když se potopí musí stejně někde vyplavat. Těmhle divným kačenám stačilo být pořád ve vodě, vůbec se nemusely nadechnout nad vodou. No však já počkám! Ale čekal jsem a čekal a nic, pořád pod hladinou. Vstoupil jsem do vody, musel jsem začít plavat a cítím jak mi naráží do nohou, polekali se a plavou na mělčinu, tady už dosáhnu, popoběhnu, musím mordou do vody a už ji držím. Vůbec nemá peří, celé je to mokré slizké a klouzavé a tedˇmi to došlo!, nevím který labradorský praprapředek se ve mně probudil ale mě už to bylo jasný, tohle jsou ryby a ty jsme kdysi našim pánům rybářům v chladných mořských vodách u Labradorského poloostrova pomáhali chytat. Tahali jsme jako oni sítě a když některá vyklouzla, dokázali jsme ji chytit a přinést a tak ani já jsem ji nepustil a nesu ji pánovi na břeh. Pán na mě zírá jak u vytržení, jen ber tady na souši ti snad už neuteče, já musím pro další.

A do vody vstoupil Bobík, pán ryb. Vplaval do místa, kde byly nahloučeny, ryby se lekly rozplavaly se všemi směry ale jak se dostávaly na mělčinu, tam rychlým cvalem je dohonil, chvatem přesně za hlavou šikmo směrem od hřbetu, tak jak mu napověděli jeho dávní předci je chytá a nosí pánovi na břeh. Zkuste držet chvíli v rukou kilového kapra, určitě se vám začne mrskat, kroutit a za chvíli vám vyklouzne. Ale Bobíkovi ne, ani jeden kapr se mu v mordě nepohne a přitom je nosí tak opatrně, že nemají ani škrábanec.

"Bobíku to už stačí, pozorovat tě je zážitek ale přece jen nevím jak zákon pamatuje na lov ryb pomocí labradora".

A tak jsme pokračovali dál v procházce. A ještě jedno dědictví mi ten můj labrador prapředek přenechal, zřejmě se u toho moře přejedl rybami, kapři mi nechutnají.

Po určité době, kdy jsem chodil s pánem na hony a ohromně mě to bavilo, neměl jsem takřka konkurenci začala narůstat závist u místních myslivců a čím jsem byl lepší tím bylo hůř.
Dosavadní myslivecký hospodář byl rozumný a vzdělaný člověk, zákon říká na kolik účastníků honu má být lovecky upotřebitelných psů a jestli s námi jde i "Bobík", to žádný zákon nezakazuje. Je na vedoucím honu a to jsem já jestli to povolí. Myslím, že to je jenom dobře, protože vám o to víc najde a vyžene zvěře a hlavně všechnu postřelenou zvěř dohledá a může být zajíc nebo bažant kilometr daleko a pochybuji, že to ti vaši ohaři dokážou, bylo jeho stanovisko na schůzích.
Jenomže osvícený a přející hospodář se odstěhoval a v místním mysliveckém sdružení začal boj o pozice. Viděl jsem, že můj pán začíná být velmi smutný: Na podzim Bobíku tě už asi nebudu moc brát na hony, oznámil po volební schůzi, kdy vyhrál klan závistivců, nemáš prý papíry, tak nikam nesmíš. Do vedení se dostali znovu staří komunisti a ti si vždycky vyloží zákon podle svého.
Jejich zákon byl: bez papírů nikam nesmí, zase budou ti naši psi ti nejlepší, když nebude Bobík na honě.

Když chtějí papíry, tak je nějak seženeme bez Bobíka s myslivostí končím, to mě nebude bavit přátelit s těma divnopovahama členů našeho "Kocourkovského" mysliveckého sdružení.
Jenomže tedˇpapíry sehnat a to bez podvodu nejde. Konečně jsme se ho zbavili, chválili se Kochrdi s Přechama, nejzarytější komunisti ve sdružení i kdyby je nějak sehnal tak ho udáme a bude mít navíc ještě ostudu nebo dokonce trestní stíhání. Nás stáli naši psi velké peníze, tedˇvýcvik, udělat jarní zkoušky, podzimní zkoušky a na honech takový Bobík bude naše psy zesměšňovat!
Tak já si pořídím ještě jednoho labradora s rodokmenem, udělám s ním všechny potřebné zkoušky a tak budu mít papíry prohlásil pán na schůzi. Jen ho nechte než tohle dokáže to je nejméně dva roky, jestli to vůbec dokáže. Kocourkovští to na schůzi odsouhlasili, pak bude smět jít zase Bobík na hony, chápej to kvůli pojišťovně, kdyby se něco stalo, papíry máš, nemohou nic říct, omlouvali se za své jednání umírněnější členové, závistivci byli tentokrát v menšině.
"Bobíku budeš mít kamaráda zrovna jako jsi ty černého labradora, aby tě zastupoval na zkouškách, protože ty kdyby si dělal zkoušky, tak na ty tvoje dovednosti nemají ani rozhodčí tabulky."
Byl březen a pán našel podle inzerátu mého budoucího kamaráda, až v Ostravě. Rodokmen měl vynikající!

Puste tam Bobíka, ten ho najde, prohlásil vedoucí honu po skončené leči u Cápáku. Postřelený zajíc zůstal někde v menším lesíku. A tak jsme tam vyrazili. Závodčí Šimon nám ukázal místo kudy přibližně běžel zajíc, pustil jsem Bobíka a pátrali jsme. V křoví jsem narazil na Pepu Berana s křepelákem, "to tě poslal Šimon?! Jo povídám hledáme toho zajíce, já ho taky hledám, volá Beran", no tak to už nemá cenu pomyslím si Beran s Křepelákem to už jsme tady zbytečný. A jdu pomali za Bobíkem a najdu ho jak stojí před osamělou norou vrtí ocasem a nahlíží do díry, je mi to divný no tam zajíc nebude odvolávám Bobíka chvíli jen tak nazdařbůh chodíme pak ho znovu nasazuji na stopu a znovu Bobík stojí u nory. To není možný přeci tam ten zajíc nevlezl. Nejspíš je tam asi liška. Vracím se zpátky k myslivcům. Zajíce jsme nenašli, ale ta nora bude asi obsazená protože Bobík stojí pořád u ní jako kdyby tam něco bylo. "Běž tam s jezevčíkem", volají na Gejzu. Gejza vyráží. Než jsme stačili nastoupit další leč slyšíme hrozný jekot to Gejza tahá jezevčíka z nory i se zajícem.

Kocourkovští myslivci jsou zloduši, chodí ozbrojeni a jsou postrachem pro místní vesničany. Dřív když chtěl někdo vlastnit zbraň musel prokázat loajalitu ke komunistickému režimu, ten padl a myslivci, kteří jsou v Kocourkově všichni ve straně dále vládnou polím a lesům, střílí si zajíce, srnce a divočáky, tráví škodnou a přitom i psy pokojným obyvatelům. Když se jim zaběhnou, tak jim psa zastřelí a tohle všechno naše zákony trpí. To je jako kdyby fašistům po válce nechali zbraně atˇsi střílí dál.

To jsme jednou takhle zase vyjeli s koňmi a zastavili jsme u rybníčka daleko v lesích. Zkoušel jsem, jak již odrostlejší hříbata se budou tvářit na přístup do vody v místě, kde jsou poprvé. A zatím, jak trpělivě čekám, jestli ze zvědavosti dostanou chuť vejít do vody. Bobík si čmuchá při břehu. To by už stačilo, odjel jsem od rybníka a tedˇ si zacváláme! Cváláme, cváláme a vedle nás cválá Bobík, ale co to má v tlamě? Bobík cválá vedle nás i s kačenou. Ta při tom mává křídly, že až Bobíka nadnáší. Zastavím, Bobík mi předá kačenu, chci ji dát na takový malý smrček, aby se z toho vzpamatovala, ale kačena frrr… a odletěla zpátky na rybník.
Jindy zase, to jsme klusali podél potoka mu stačilo odběhnout na chvilku do vody a najednou vedle nás s ulovenou kačenou, kde jiný pes má problémy stačit tempu on cestou ještě sbírá kačeny.
Vůbec má neuvěřitelné schopnosti. Ze začátku jsem si myslel, že je to náhoda, proč na mě jde nebo na sousedy vedle mě nejvíc zvěře? Byla leč v lese, stojím na cestě, les byl řidší, tak jsem viděl i dovnitř a měl jsem dost času na míření kdyby běžel zajíc. Bobík sedí vedle a v takovém případě vím, že se ani nemusím dívat do leče, protože vedle sedí daleko větší profesionál než já, který má veškeré smysly několikanásobně lepší než já a pokud jde o lov, tak i mozek. Najednou prudce vyrazí dolu z kopce do lesa, já jen slyším vzdálený křik honců za chvílí vidím Bobíka. Před sebou žene zajíce kolem mě, tak na deset kroků bác, bác... minul jsem. Bobík ho ještě chvilku pronásleduje, pak když vyběhne zajíc na volné pole vidí, že jsem mu neublížil a vrátí se aniž by mi co vyčítal a sedne si zase vedle. Bobíku škoda, že se to nedá opakovat tedˇ bych se určitě trefil, tedˇuž vím, že jsem málo předsadil! Za chvilku zase Bobík odběhne a přesně tím samým místem žene dalšího zajíce, ztratil jsem veškerý klid, tak počkej teď ti ukážu bác, bác… a dopadlo to přesně jako před tím. To už jsem se nemohl Bobíkovi podívat ani do očí, jak moc jsem se styděl, ruce se mi na flintě kroutili, nejradši bych s ní praštil. Škoda, že nemůžeš Bobíku i střílet!

Často jsem se potkával na lovech se starým fořtem, který bral hony spíše z povinnosti, něco jako zdravotní procházku, přátelské setkání s myslivci. Při nastoupení na střelecké stanoviště se místo toho, aby vášnivě sledoval co se děje v houští, zajímal zda se nerozšířil kůrovec a tak většinou co pozoroval koruny stromů, zajíci mu utíkali nekontrolovaně a beztrestně pod nohama.
A z toho jednou udělal Bobíka krále honu. Králem honu se stává samozřejmě ten, kdo nastřílí ten den nejvíce zvěře. Ovšem organizace lovu může být různá. Nejčastějším způsobem je, že jsou stanoveny dvě skupiny myslivců se zbraněmi tzv. křídla, která obstoupí určitý úsek, třeba lesík (jedni nastupují zprava druzí zleva) a když je les obstoupen nastupují honci, kteří se snaží vyhánět zvěř z lesa a myslivci vyběhlou zvěř trefovat. A tak většinou hned ráno při oficiálním začátku honu si vytáhnete z klobouku magické číslo 7P což znamená, že ten den budete nastupovat na pravém křídle sedmý v pořadí. Ale taky už se mi stalo, že když je to domácí hon, kde se všichni znají prohlásil vedoucí honu nastupte si jako vloni.
Toho dne jsme se stali se starým Fořtem na honě sousedi. Zaujmu střelecký post, Fořt vedle mě, odtroubí leč uzavřena. Pustím Bobíka a ten začne s přípravou, nejdříve si prozkoumá nejbližší okolí. Zajíc může být schován pod smrčkem přímo před vámi, pak se posadí vedle mě, aby dobře viděl a slyšel a pak najednou vyrazí a ani já nevím co se děje, ale jedno vím jistě, tedˇuž si musím dávat nejvyšší pozor, protože se na vás většinou řítí zajíc a za nim Bobík. To když původně běžel úplně někam jinam, ale Bobík ho nějakým záhadným způsobem přemluvil, aby běžel tam, kde stojím zrovna já nebo jen tak přihopká, to když ho Bobík objeví úplně sám a zajíc mu uvěří, že hopká správným směrem. A tak na nás běhali zajíci jako za dávných mladých časů našeho Fořta, kdy se jich taky na honě střelilo sto, tedy desetkrát více než dnes. Ten si vzpomněl, že za mlada měl taky ještě střeleckou ctižádost a začal se trefovat. Zajíc je zvíře, které rádo kličkuje, tak někdy nakličkoval před Bobíkem blíž k fořtovi, někdy ke mně. Před poslední lečí jsme měli stejný počet střelených zajíců, přesně já půlku a on půlku, všech střelených ten den na honu. Nastoupíme poslední leč, pustím psa a tohle už taky znám, přesně před fořtem Bobík, vypjatý postoj typický pohyb prutem Bobík kouká pod smrček, mě je to jasný je tam zalehlý zajíc! Bobík jedním okem pozoruje co fořt a ten asi našel kůrovce kouká se do korun smrků a vůbec není připraven. A tak Bobík čeká, čeká, fořt stále nic, zavolám na něj, máte tam zajíce! Zajíc už to nervově nevydržel, vyrazil z lože, ale protože by zase beztrestně proběhl fořtovi pod nohama, nenechal ho Bobík uniknout a zadržel ho ve výskoku a tak se stal pro ten den stařičký Fořt králem honu.

A tak takhle na velikonoce přivezli kamaráda. Jmenoval se Cezar. Bylo mu 9 měsíců a žil v Ostravě v paneláku, osmé patro. Perfektně otvírá PET lahve a umí fotbal, kličkuje i zadníma nohama říkal, že měl z balkonu dobrý výhled na hráče Baníku a otvírání uzávěrů odkoukal od svých mladých majitelů, kteří při venčení seděli na lavičce v parku, popíjeli minerální vody a prázdné lahve mu házeli na hraní. Kdyby vyrůstal od mala s námi, tak by nejspíš při svém pozorovacím talentu uměl točit pivo. Málokdy jsme se vrátili z přírody aniž by pán neuhasil žízen v některém pivním svatostánku, kde točí jeho oblíbené.
O přírodě nevěděl vůbec nic, jediný co poznal byl trávník mezi panelákami na sídlišti a spoustu Oříšků a Ořechů i čistokrevných pokojových psů při venčení. Je ohromně kamarádský a pán se z něj může zbláznit. Vůbec neposlouchá, jak uvidí psa hned k němu utíká a že prý co je nového, co si zač? Pořád by si s každým jen povídal a psí povinnosti mu jsou ukradený. V Ostravě za ním páníčci běhali, když ho chtěli dostat domů. A to má udělat za 14 dní jarní zkoušky. To mám zástupce!

My labradoři jsme velice přátelští a společenští psi a tak bývalým pánům Cézara bylo trochu líto, že si tak ochotně sedá novým majitelům do auta, ale jak znám Cezara, byl rád, že se něco bude dít, někam se pojede, je jedno kam, hlavně, že někam. Trochu se tam nudil v té Ostravě. Mezi námi tohle město přeci není zrovna to správné místo pro lov. "Cezare vždyť jsi jako balík! Měl si tam nějaký pohyb?" Hned druhý den po jeho příjezdu jsme doprovázeli společnost na koňské vyjíždce, hlavně kvůli Cezarovi, aby měl pohyb, museli jsme jít jenom krokem, aby nám stačil a to jsme museli ještě zastavovat, aby se vydýchal. A tak se Cezarovi úplně neuvěřitelně vylepšil život. Z panelákového bytu na sídlišti se dostal do psího ráje, kde na vás každým okamžikem čeká nový zážitek.
Některé pachy docela ovládá, dokáže poznat psí, kočičí, ptáka akorát ví, že je to je nějaký pták dokonce i kunu určil správně, ta tam u nich na sídlišti taky žila. Ale co mu nejde, to je určit směr pohybu, klidně mi chodí po stopě obráceně. "Cezare ty musíš hledat po stopě kam zvíře jde a ne odkud přišlo!" V lese se mohl zbláznit radostí zaječí, srnčí, myší, liščí, kuní, u rybníka kachní, to je vůní. Zajíce, srnku i divokou kačenu jsem mu ukázal. Jenom lišku a divoké prase ještě neviděl, budeme muset navštívit ZOO.

A tak nastal den D. Čas jarních zkoušek neboli také zkoušek vloh, jak se jim tedˇ říká. Není to nic těžkého, ale každý lovecký pes je musí absolvovat, aby mohl složit na podzim tu hlavní závěrečnou. Jde vlastně jenom o to, že umíte chodit s pánem u nohy, nebojíte se výstřelu, na zavolání přiběhnete, dokážete pátrat po zvěři a když se vám ztratí pán, tak ho po čichu zase najdete. Tak Cezare poslední úpravy, aby si zítra dobře vypadal a netrápili tě třeba klíšťata.

Ten den bylo na květen velké teplo, pole už byla vyschlá a ve vzduchu poletovalo neuvěřitelné množství smrkového pylu, že se až tvořila kolem lesem žlutá oblaka. Jen aby si Cezar nelehl hned do první, louže to bude včerejší úprava srsti naprosto zbytečná. On je z otužilého rodu, jeho rodiče žijí ve Finsku a ani v paneláku nezchoulostivěl a u nás se běžně už tedˇ chodí chladit do vody v haltýři, která je jen mírně nad nulou. "To víš Bobíku, byl jsem trochu nervozní z té zkoušky, protože u něj nikdy nevíš co ti vyvede, když jsme šli kolem vypuštěného rybníka připraveného zrovna k vybagrování,usoudil, že by neškodilo se v tom jarním horku trochu zchladit v bahně a bral to jako křivdu, když jsem mu nedovolil nosit si s sebou tu loňskou rybu co si tam našel, že prý ji ukáže rozhodčím, aby viděli jaké má vlohy.

"Dvojka, oznámil Pán, když se s Cézarem vrátili ze zkoušek. Než jsme přišli na řadu podařilo se mi ho očistit trochu od toho bahna a zrovna při slídění našel na louce zajíce. Hnal se za nim v odstupu asi 20 m, na kraji lesa udělal zajíc pravoúhlou kličku napravo a běžel při kraji lesa. Cézarovi se po zaběhnutí do lesa ztratil z očí, proto přeběhl místo odbočení a běžel kousek v přímém směru do lesa, pak se ale vrátil a čichem správně pokračoval při kraji lesa za zajícem. Nemohu mu dát nejlepší známku prohlásil rozhodčí, kdyby běžel ještě kousek dál do lesa za tím zajícem aspoň ještě 20 m, dostal by lepší známku a byl by v jedničce, ale takhle je to málo…Ten rozhodčí měl hodně tlusté brýle, hodně dioptrií a tak jako jediný neviděl zajícovu kličku a myslel si, že zajíc pokračoval rovně v přímém směru do lesa a tak na to náš Cezar doplatil a dostal dvojku."
"Ale co Bobíku, zkoušky udělal, je vidět, že vlohy k lovu má, stejně se všichni divili, ať už přejícně nebo nepřejícně od našich známých závistivců, co za těch 14 dní dokázal. Zkrátka si ho v krátkosti hodně naučil a teď máme do září dost času, aby udělal ty hlavní podzimní, za jejichž úspěšné absolvování dostane ty "potřebné papíry".

Kocourkovští myslivci jsou zloduši, chodí ozbrojeni a jsou postrachem pro místní vesničany. Dřív když chtěl někdo vlastnit zbraň, tak musel prokázat loajalitu ke komunistickému režimu. Ten padl a myslivci, kteří jsou v Kocourkově všichni ve straně dále vládnou polím a lesům, střílí si zajíce, srnce a divočáky, tráví škodnou a přitom i psy pokojným obyvatelům, když se jim zaběhnou, tak jim psa zastřelí a tohle všechno naše zákony trpí. To je jako kdyby fašistům po válce nechali zbraně ať si střílí dál.
Navíc jim zůstala nenávist k selskému stavu, vesměs pocházejí z bezzemků, kteří kdysi dávno svou půdu prohospodařili vlastní neschopností, leností nebo ji propili. Jak se jim líbilo za socialismu! Za toho režimu jsi mohl hospodařit jak si chtěl a pořád bylo dobře. Půdu měli od dobrých hospodářů, továrny a majetky od chytrých a snaživých lidí, které vyhnali, pozavírali a tak si hospodařili podle svého, až zase všechno prohospodařili. A to jim teď nová doba vzala. Krachlo to tentokrát globálně a už nebylo kde brát. Jen v té myslivosti zůstalo vše při starém. Dál si hospodaří v celé přírodě podle svého, přivlastnili si veškerou živou zvěř, ta je přece naše, jsou přesvědčeni kocourkovští myslivci a běda když si vyjdete se psem na houby. To nesmíš, rušíš tam naší zvěř a my ti psa zastřelíme!

Toho roku byla neobyčejně dlouhá a krutá zima s obrovským množstvím sněhu, že se ke krmelci nedalo zajet s traktorem, ani koně se tam nedostali, jednoduše byli břichem na sněhu a nohy neměli na zemi. Máme to ke krmelci skoro tři kilometry a tak nezbývalo než aby vzal pán běžky, mě pořídil postroje pro saňové psy a třikrát do týdne jsem byl zapřažen do saní, ve kterých byl oves a seno, něco nesl pán ještě v batohu na zádech a tak jsme se tím sněhem lopotili, co nám síly stačili. Zpátky to šlo, to jsme byli odlehčení a bylo to s kopce. Cestou jsme navštívili ještě pět krmelců ostatních myslivců, tam jsme, dokud tam byli zásoby založili seno a oves, protože nikdo ze sdružení neumí lyžovat a pěšky se tam nedostali.
Ale zásoby v krmelcích se vyčerpaly a tak jsme dávali už jen do našeho krmelce, co jsme dokázali uvézt.
Jeden Kocourkovský myslivec si koupil sněžnice, potkali jsme ho hned za vsí, když se vracel z revíru a tak jsme podle stop viděli dobře jeho trasu. Aspoň nemusíme zajíždět ke všem krmelcům mě napadlo. U svého a u krmelce, který měl na starosti jeho zeťák se nakrmí, když je to rodina. Stopy sněžnic tam vedly, ale v korýtkách u krmelce nebylo nic zasypáno a tak jsme zase dosypávali my.
Nebyl by to dobrý hospodář kocourkovského mysliveckého sdružení, aby z této tuhé zimy neudělal poučení. Můj pán přišel za trest o povolenku k lovu a ten co chodil ve sněžnicích se stal členem revizní komise..

Takže už jsme byli dva a ve dvou se to vždy lépe táhne a to doslova. Mě pán ve své tvořivosti učil různé věci a netýkali se jen myslivosti. Když jsme v zimě přikrmovali zvěř, táhnul jsem mu sáňky, pak i jeho na běžkách, dokonce i když jel na kole, tak do kopců jsem mu pomáhal táhnout.
Taky mě to ze začátku moc nebavilo, ale zvyknete si, otlačíte se, tělo se vytrénuje a pak vás práce začne bavit a hlavně se takhle dostanete co nejčastěji do přírody, nuda se vás netýká. Cezarovi se to vůbec ze začátku nelíbilo a jak mohl tak se práci v zápřahu vyhýbal. Ale co naděláte poslouchat se musí a tak se časem přizpůsobil a je z nás sehraný pár.

Po sametové revoluci jsme si mysleli, že už konečně bude krásně na zemi, ale naivní byla myšlenka, že se změnou režimu změní i lidi. Spíš naopak, nová doba dala lidem větší možnosti a myslivcům nebezpečný jed, který byl původně vynalezen v USA a používá se jako postřik na zemědělské plodiny, kde má hubit škodlivý hmyz.
Ale naši myslivci, kteří se rádi prezentují jako "ochránci přírody" zjistili, že je to ohromný zabíječ všeho živého. Stačí vstříknout nepatrnou neředěnou dávku tohoto přípravku do slepičího vajíčka nebo kousku masa a použít jako návnadu. A myslivci jásají, ten jed je tak prudký, že liška, kuna, tchoř, jestřáb, káně cokoliv po požití nástrahy umírá okamžitě na místě. Tedˇ mají prostředek, kterým se zbaví všech kdo se s nimi dělili o lovnou zvěř, to je hlavně o bažanty a zajíce. A teď to budu mít sám, sám více masa, všechny tím jedem otrávím, lišky, kuny, šelmy, dravce otrávím napadlo našeho Kocourkovského mysliveckého hospodáře. A tak jak si usmyslel tak udělal. Po rajonu se začaly objevovat podezřelá vajíčka, uhynul ve voliéře bažant? Dobrá návnada, píchni jed do bažanta to určitě liška sebere. Uhynul králík na mor? Píchni do něj jed a pohoď ho v přírodě, někdo už se otráví. Ať žijí kocourkovští myslivci a naše nová zbraň - furadan!

Ne Bobíku ty nesmíš umřít!? Bobík se vrátil z malého lesíku a začal podezřele vrávorat a slinit. Autem jsme dojeli rychle domů a už nemohl ani vystoupit, dostával křeče, sliny mu tekly proudem, situace se zhoršovala. Panebože co to je? Neznali jsme proti tomu jedu obranu. "Nalej do něj teplou osolenou vodu ať se vyzvrací" radil známý veterinář po telefonu, nevíme co je to za látku a nemáme antidotum. Křeče byly už ale tak silné, že Bobík nemohl polykat a část tekutiny se dostala do plic. Ani v Praze v centrálním toxikologickém ústavu tenkrát ještě nevěděli o jedu, který myslivci používali k trávení. Už nebylo žádné pomoci, křeče neustávaly, Bobík se zatáhl do boudy, ležel na boku nemohl se postavit, ani jsem nezavíral kotec, musel jsem odjet do práce.
Když jsem přijel zpátky, z hrůzou a pomali jsem šel ke kotci. Bobík tam nebyl. Ale to je jasný, jestli tady není tak to přežil! Byl jsem si jist skoro na sto procent že je to dobré. Ale co když se v křečích jenom kousek odtáhl a někde leží mrtvý? Nemohl jsem ho najít. Vyšel jsem do vsi, potkám starostu. "Tak ten Bobík se zase toulá po vsi", konstatuje starosta. "To je dobře, že se toulá", odpověděl jsem mu. Představitel obce na mě vyvalil oči, zbrunátněl a pomyslel si co je to za drzost, nedávno dostal Bobík 500 Kč pokuty za volné pobíhání po vsi a ty z toho máš radost, že ti zase utekl a někde se toulá. To teda mám. Teď už jsem věděl, že se zachránil. Jeho silná kondice a vůle po životě přemohla i jed. Když jsem se vrátil, čekal mě doma naprosto zdravý a radostný a jeho oči říkaly "tak kam půjdem příště, život je přece nádhera, ještě nás spolu čeká mnoho dobrého a asi i zlého."

Z Kocourkovské schůze: "Když já nemůžu chodit v noci na prasata, protože v noci chodí Marek Lipačů a bojím se, že by mě moch střelit, bulil Jiříček vnouček Kocourkovského hospodáře. No a mě v revíru střelil dva srnce a to střílí prvním rokem, přidával Pejza. Tak mu sebereme povolenku." Na příští schůzi: "Kdo je pro abychom Lipačovi odebrali povolenku k lovu na půl roku neboť v opilosti pokřikoval na mojí dceru Petru Božko "dává hlasovat hospodář", ale já jsem jí v tom šátku nepoznal a ona opravdu vypadala jak Božka (jedna přihlouplá ženština ve vsi), hájil se Lipač ale nebylo mu to nic platné ani, že ti srnci byli průběroví. A o povolenku jsem přišel i já. Důvod? Moje žena šla vyvenčit Bobíka a neměla ho uvázaného. Co se ujali vlády v místním mysliveckém sdružení "staré struktury" nevycházel jsem na schůzích z údivu. Uprostřed obrovského družstevního lánu byl malý lesíček a vedle starý ovocný sad se všemi druhy ovoce. Pravý balzám pro zvěř. Ten naše myslivecké sdružení získalo. Co myslíte, že vymysleli naši ochránci přírody? Starý sad vykátili a založili místo něj myslivecké políčko. Pěstují tam to samé co zemědělci vedle na těch obrovských polích. Inu praví Kocourkovští!

Stal jsem se pánovým společníkem a chodil jsem stále s ním. Můj pán měl v té době poměrně dost času, chodil se mnou na procházky přírodou a to je pro chápavého loveckého psa ta pravá škola. Za chvíli jsem znal všechny pachy zvěře, která žila v našem okolí. Nejsladší pro psí čumák je asi zvěř srnčí tu mám ale zakázanou.Vždycky, když jede pán na koni a proti mě zvedne otevřenou dlaň znamená to Bobíku zalehni na místě vidím nebezpečí a tak musím zadaunovat a čekat až se situace vyjasní.. On na tim koni je oproti mě hodně vysoko a často vidí zvěř dříve než já. Většinou je to někde v dálce srnčí zvěř a tak čekáme než odběhne do bezpečí.
Včera jsem taky zaléhával ale nebylo to kvůli srnce, blížili jsme se k silnici a po ní jelo na velikonoční neděli brzo po ránu zřejmě teprve ze včerejší zábavy auto plné veselých mladíků, pán mě zastavil, bál se abych nevběhl pod auto. A jak tam tak seděl na koni s vysoce vztyčenou rukou vedle ještě dvě odrostlá hříbata a já vypadal opravdu důstojně, jak jízdní policie, která střeží zemskou hranici a řidič si asi zřejmě myslel, že povel patří jemu.. Auto zastavilo, stočilo se vzadu okénko, vyklonila se roztřepená hlava: "Polib si prdel horale!" Zasmáli se a jeli dál. Musím přiznat, že jsme k té silnici opravdu sjížděli z kopce.

Jedinečné zážitky a dárky. Zážitky jsou v původních cenách bez přirážky za zprostředkování.

Tady naleznete přátelské blogy, stránky. Jestli chcete také umístit váš blog, stránky a přátelit se, stačí umístit zpětný odkaz nebo ikonku The P l a c e na váš blog, stránky, informovat mě o tom a občas přidat nějaký komentář, příspěvek.

Vítejte na stránkách zdarma-levne.cz. Naleznete zde kvalitní zboží a služby zdarma nebo levně. Bohatou nabídku tvoří filmy, hudba, hry, umění, seriály, video, mp3, víno, knihy, zážitky, technika a mnoho dalšího. Máme pro vás skvělé tipy a slevy. Naším cílem je maximálně spokojený zákazník.

Jedinečné zážitky a dárky. Zážitky jsou v původních cenách bez přirážky za zprostředkování.

Vinárna a restaurace Zlatý had, Klub Zlatý had. U nás ochutnávaná vína neplatíte. Zaplatíte pouze Vámi vybrané víno. Rozléváme vína v ceně až okolo 2 000 Kč. Máme pro Vás mnohem více.

Rádi byste se seznámili, ale nemáte dostatek času, vhodnou příležitost, bojíte se navázat kontakt, nevíte kde najít toho pravého? Rádi Vás seznámíme za Vás. Potkáte u nás spoustu nových přátel a třeba i LÁSKU!

Divadlo Čertovka se nachází v srdci Prahy na Malé Straně v krásném prostředí Kampy. Pořádají se zde nejen divadelní představení, ale i tvůrčí workshopy, diskuse, koncerty, výstavy, semináře, různé druhy kurzů, vernisáže...

Narodil jsem se v roce 78, vyrůstal jsem v Pelhřimově, teď jsem už nějakej rok v Praze. V normálním světě se jmenuju Dan, na internetu mě znaj lidi jako jednoho z Lopíků (že se jich urodilo…). Pokud někde pouštím desky, tak mě píšou jako DJ Damn. Živím se poměrně nezajímavou prací, o který není tolik co psát. Jsem velice šťastně zadanej.

Obchod se štěstím vás srdečně vítá. Cílem je zpříjemnit vám několik chvil v tomto tolik uspěchaném světě. Obchod vám nabízí štěstí, můžete ho získat podle svého uvážení. Především vaše svobodná vůle a obchodní duch vás provedou. Ve skutečnosti vždycky platí zásada "něco za něco".

Miloslav Čapek
Agentura Zlatý had
Vinárna a restaurace Zlatý had
Plaská 4, 150 00 Praha 5 - Malá Strana

mob. +420 733 771 485
tel. +420 251 512 063

Inzerce online, s nadstandartními službami - vkládání foto, osobní schránka osobních a zajímavých inzerátů, pokročilé vyhledávání, možnost vkládat komentáře...

ANNONCE.cz je inzertní server pro Českou republiku.

Děkujeme za Vaši návštěvu a doufáme, že budete s našimi stránkami spokojeni. Náš portál je v prvé řadě určen pro soukromou a firemní řádkovou inzerci a jako online bazar. Veškeré standardní služby jsou Vám k dispozici zcela zdarma...

Inzertní servis s lokálními nabídkami. Vše zdarma.

Česká republika nabízí místní inzeráty pracovních příležitostí, prodejních nabídek, nemovitostí, služeb, společenského dění a akcí - zadejte si zdarma...

Existují totiž tajné postupy, jak si získat a svést jakoukoliv ženu - a nemusíte k tomu být milionář nebo vypadat jako model. Bohužel většina mužů se tyto postupy nikdy nedozví.

Vyhledávání osobních kontaktů na uživatele. Registrace k vyhledávači přes e-mail.

Tradiční a největší Seznamka.cz v ČR. Od roku 1996 se u nás seznámily milióny lidí. Zkus se nyní seznámit i Ty! Seznamka nejen na internetu, ale také na mobilu. Seznámit se je tak snadné - zkus své štěstí - Seznamka je s tebou kdykoli a kdekoli!

Seznamka - hledání partnera pro lásku, sex nebo kamarádství.

Jsme seznamka pro lidi z celé ČR. U nás máte velkou šanci najít svého životního partnera - příběhy štěstí. Právě se zde aktivně seznamuje spousta žen a spousta mužů. Na štěstí máte zcela bezplatné podání inzerátu pro seznámení.

Rande.cz - to není jen tak obyčejná seznamka. Pomůže ti seznámit se s tím pravým protějškem!

be2 Vás dovede k lásce Vašeho života.

Pomůžeme vám vykročit správnám směrem. Komplexní informace ze světa Vysokých škol.

Vyber si přidaných seminárních prací a využij zpracované informace z různých oblastí a témat.

Nejčastější výmluva? Nedostatek času. Přesto jsou mezi námi lidé, kteří dosáhli více než ostatní! Tak proč nevstat dřív a nevěnovat se sobě nebo vhodným ranním činnostem? Nemusíte studovat tucty knih o time managementu, abyste znali základní pravidlo - vstaň brzo, stihneš toho víc. Jenže není vstát brzo jako vstát brzo. Je třeba si pečlivě rozmyslet, proč ráno vstát a jaké jsou ranní cíle - abyste si udrželi odhodlání a motivaci.

Úspěšní lidé odjakživa vstávali brzo a není tomu jinak ani v dnešní době, možná právě naopak se tato potřeba stává intenzivnější - manažeři, aby v klidu vyřídili emaily a zpracovali si myšlenky, politici, aby se seznámili se všemi zprávami a denní agendou, sportovci, aby nejefektivněji využili cykly lidského těla, trenéři, aby jim připravili zázemí… A taky se většina z nich věnuje rannímu cvičení, posilování nebo jiným aktivitám pro podporu fyzické kondice. Tak proč marnit čas? Vždyť život je náš nejcennější dar, nemůžeme si ho dovolit prospat!

1. Pracujte na sobě
Brzké ráno je nejlepší možný čas pro osobní rozvoj. Kolikrát jste si už říkali, že nemáte čas se začíst do nějaké knihy osobního rozvoje nebo se učit nový jazyk? Vstaňte dřív a čtěte ráno! Ranní klid je dar z nebes pro osobní růst - profesní, emoční, psychický, mentální i duševní. Jednoduše ráno věnujte broušení pily.

2. Pracujte na svém tělu
Že ráno je nejvhodnější čas pro fyzické aktivity, snad není ani potřeba zdůrazňovat a svou myšlenkou tuto skutečnost hezky podtrhl Ralph Waldo Emerson: "Ráno se člověk pohybuje celým tělem, večer s ním pohybují jen nohy."

3. Připravte se na velké výzvy
Zbavte se hned ráno drobných a menších záležitostí, aby později během dne zbytečně nerušily vaši pozornost. Ať se můžete soustředit na klíčové záležitosti daného dne. Stačí mnohdy vyřídit pár emailů a máte svou mysl uvolněnější.

4. Zvyšujte svou produktivitu
Pozadí myšlenky je víc než jednoduché - když vstanete dřív, stihnete toho během dne mnohem víc, než běžně stíháte. Tlačí vás záplava práce a termíny? Vstaňte dřív, dejte se okamžitě do práce a možná budete odpoledne sami překvapeni… Další z bonusů pro ranní práci skvěle vystihl i John Steinbeck: "Je všeobecně známo, že neřešitelný večerní problém má ráno řešení - poté co nad ním zasedne spánkový výbor."

5. Využijte ranní svěžest k přemýšlení
"Klidné ráno je většinou čas, kdy je mysl v nejčistší podobě a nejlépe připravena řešit důležité problémy nebo záležitosti," říká Jim Citrin, který uskutečnil průzkum mezi top manažery o jejich ranních rutinách a významu, který přikládají brzkému vstávání. Možná budete překvapeni, ale 80 % manažerů průzkumu vstává dřív, než se jim na hodinkách ukáže 5:30 ráno! Neleží i zde část tajemství úspěchu?

6. Jděte s přírodou
V přírodě se vše naplno probouzí při rozbřesku a východu slunce. A stejně tak by mělo vaše tělo, je to pro něj přirozené, je přece také součástí přírody! Tento efekt můžete zdvojnásobit ranní vycházkou do přírody…

7. Meditujte
Meditace přináší pohodu a emocionální vyrovnanost. Začínat den meditací přináší rovnováhu v průběhu celého dne a výrazně zlepšuje kvalitu života. A opět jsou zde nediskutovatelné ranní argumenty pro tuto činnost jako klidná mysl i správné rozpoložení.

8. Vyzrajte nad dopravou
Jestli patříte mezi ty, kteří denně pracovně cestují větší vzdálenosti a zejména ve městech, je tohle skvělá příležitost, jak zvýšit efektivitu vlastní dopravy! A i pokud máte pevnou pracovní dobu a znamenalo by to pro vás dorazit do práce výrazně dříve, můžete ušetřený čas využít právě na některou z předchozích ranních činností. Je to váš čas, tak proč jej ztrácet v dopravní zácpě.

A malý bonus na závěr, co takhle hned ráno udělat něco pro druhé? Příjemně překvapit lidi, na kterých vám záleží nebo nezištně pro někoho něco udělat? Právě ráno je snad nejlepší chvíle, kdy vaše snaha může dopadnout na nejúrodnější půdu. A pokud váháte, připomeňte si pravidlo, že darujícímu se jeho snaha mnohonásobně vrátí, ať už v jakékoliv podobě.

Probuďte se, otevřete naplno okno, dopřejte si čerstvý vzduch a sklenici čerstvé vody. Nastavte si cíle pro každé ráno a udržujte si motivaci vytyčené cíle naplňovat! Tělo se na brzké vstávání přizpůsobí už po 20-30 dnech...

Pokud se vás zeptám na tuto otázku, tak pravděpodobně uslyším, že samozřejmě lepší volba je žít svůj vlastní život, být sám sebou. Ale je to to, co opravdu děláme? Plníme si svoje vlastní sny, nebo se snažíme přesvědčit sami sebe, že plány našich rodičů, blízkých, partnerů či nadřízených, jsou vlastně také našimi plány? A co to vlastně znamená být sám sebou? Dokážeme rozeznat, kdy jsme sami sebou?

Nikdo z nás tu není proto, aby se stal imitací rodičů, kamarádů či kolegů. My jsme tu, abychom se stali sami sebou. Život není o tom, co máme, či co děláme, ale kým jsme a kým se stáváme. Mnoho lidí definuje samo sebe dle své profese, titulu, majetku; toho, co si o něm/ní myslí druzí, ale není náhodou tato zkušenost, nazývaná "život", o tom stát se nejlepší verzí sám sebe?

Oslavujete sami sebe, nebo se stále snažíte být člověkem, jakým si myslíte, že vás lidi chtějí mít - nebo člověkem, o kterém si myslíte, že by jej lidé ve vašem okolí měli raději?
Teď je váš čas! Nikdy nebude vhodnější moment začít žít podle vlastních pravidel a snů. Teď je ten čas být sami sebou!

První krok na cestě být sám sebou je uvědomit si svoje nedostatky. Možná to zní ironicky, ale život už je takový. V klidu přijmout své nedostatky je důležité pro zdraví naší mysli, těla i ducha, neboť to, co mnohdy považujeme za svoje nedostatky, je vlastně součástí našich předností. Strom také neroste rovně a všechny jeho větve nejsou přesně symetrické, a přesto je dokonalý. Pro mne osobně je důležité najít rovnováhu mezi zlepšováním sama sebe a oslavou mé jedinečné osobnosti a talentu. A jak to máte vy?

Již od dětství jsem pozorovala lidi rozličného talentu, jak sportovního, tak intelektuálního a srovnávala je sama se sebou. Říkala jsem si, proč to nejsem já, kdo je obdařen takovým skvělým talentem? Proč já musím být tak průměrná ve všem, co dělám?! To vlastně znamená dobrá, ale já si vždycky přála mít jeden výjimečný talent - oblast, ve které bych vynikala. Myslela jsem si, že to mi přinese štěstí a také obdiv okolí. Žila jsem v iluzi, že se musíte s nějakým určitým talentem narodit a dál jej jenom rozvíjet, abyste se stali světovými hráči pokru, malovali jako Rembrandt či hráli tenis jako Ivan Lendl. Nyní jsem přesvědčena, že více než na "vrozeném" talentu záleží na rozhodnutí, přesvědčení (o tom čeho jsme schopni) a píli.

Vzhledem k tomu, že žádný výjimečný talent jsem ve svem dospívání neobjevila, tak jsem se vrhla do průměrnosti. Šla jsem studovat gymnázium, neboť jsem nevěděla, kým se chci stát, co je vlastně můj sen. Pokud se ptáte, zda jsem měla nějaký dětstký sen, tak měla - chtěla jsem být balerínou. Pokud se ptáte, co či kdo mne bránil dosáhnout tohoto snu, tak zcela otevřeně musím odpovědět, že já, neboť jsem uvěřila "lži", že toto povolání nemá perspektivu a také, že na to nemám figuru, talent a nohy. Možná že všechny argumenty byli mojí realitou, ale není lepší věci vyzkoušet než se jich zcela vzdáte? Myslíte si, že litujeme věcí, které jsme udělali či neudělali? Dle mé zkušenosti odpovídám, že lituji věcí, které jsem neudělala.

Dnes už vím, jaké to je nezkusit věci, o kterých jsem snila. Já své ponaučení dostala. Teď už vím, jaké to je popírat sama sebe a věřit lidem ve svém okolí, že oni vědí, co je pro mne nejlepší. Lidé v našem okolí vědí, co je pro nás nejlepší, ale z jejich perspektivy. Nikdo jiný než my sami nemůže vědět, jaký je rozdíl, když děláme věci z rozumu, či naopak z pocitu, že to co děláme, je přesně to, co cítíme.

Máte nějakou kvalitní znalost nebo zkušenost? Když objevíte cokoli kvalitního, stylového na internetu nebo jinde, tak si to tady v The Place sdíleném skladu můžete uchovat a kdykoli to v budoucnu najít.

Pro přidání, sdílení nové kvalitní, stylové znalosti nebo zkušenosti pište sem nebo k jednotlivým tématům... Nově přidané bude následně zařazeno k souvisejícímu tématu.

Soutěže o ceny pořádané na The Place a jinde. Cenu získává a soutěž vyhrává, kdo nejrychleji a správně odpoví na otázky, sdělí výsledek, řešení, najde cíl. Řešení musí být uvedeno v komentáři pod článkem, kde je zadání soutěže s tvou aktuální e-mailovou adresou. Vítěz je uveden u zadání soutěže, získá cenu a soutěž je ukončena. S každým vítězstvím v soutěži získáváš zkušenostní body, které zvyšují tvůj level, stupeň dovednosti. V každé soutěži můžeš získat různý počet zkušenostních bodů podle obtížnosti soutěže. Po dosažení určitého levelu, stupně získáš ocenění The Place hodnost. Níže v tabulce je uveden systém tvého růstu, vývoje na The Place.

Vítejte na ŠACHYonline.cz, kde si můžete zdarma zahrát šachy. Stačí projít jednoduchou registrací a pod svým jménem se přihlásit. Užijte si jednoduchost, funkčnost a přehlednost, kterou Vám tento portál nabízí!

1. český sudoku server.

Luštíte rádi křížovky? Tak jste tady správně! Každý den je zde pro vás připravena nová křížovka. Luští se on-line přímo na stránce. Stačí si vybrat a můžete luštit. Přejeme vám hodně zábavy.

Vítejte na webu hadanky.org. Na této stránce najdete databázi těch nejlepších a nejzapeklitějších hádanek či hlavolamů. Hádanky jsou tříděny do několika kategorii, jak můžete vidět z menu v levé části stránky. Jestli máte pocit, že nějaká hádanka chybí, můžete nám hádanku poslat. Musíte se však zaregistrovat.

Hlavolamy aneb logické úlohy a hádanky.

Online hry, u kterých musíš přemýšlet. Zahraj si se skutečnými hráči.

Křížovkářský slovník Vám vyhledá při luštění křížovek výraz, který ještě neznáte. Pomůže Vám dokončit rozdělanou křížovku.